Tata Bojs jedou sudé roky

Křivka popularity kapely Tata Bojs jde utěšeně nahoru, o čemž svědčí i zlatá deska, kterou nedávno obdrželi za deset tisíc prodaných nosičů svého zatím posledního alba Biorytmy. Kluci řešili aktuální problém - odchod už několikátého kytaristy. Sotva Maťo Mišík zapadl do party, končí. Co se dá dělat, takový je život.

Tata Bojs už ale za něj mají náhradu. Je jím Vláďa Bár, a tak plánované koncertní turné na jaře určitě proběhne, i když tentokrát zřejmě bez Klárky. Náš rozhovor se ale netočí kolem Maťova odchodu a Vláďova příchodu, ani kolem Klárčiny plánované dovolené. Vznikal už těsně před Vánoci, a tak si na mušku bere veleúspěšný koncert Attention Biorytmy! na Brumlovce, předvánoční vydání speciální edice Biorytmů i, celkem aktuálně, výroční ceny Akademie populární hudby za rok 2002.

Bartias

---

Vzali jsme si ponaučení

Podzimní velkolepě pojatý koncert Attention Biorytmy! máte dávno za sebou. Byla Brumlovka vyprodaná?

Milan: Beznadějně. Dokonce se dovnitř hodně lidí nevešlo. To jsme nečekali, protože předprodeje nešly tak razantně, naopak jsme měli obavy, že to nebude úplně naplněný. Ale poslední týden lidi propukli nějaký "hysterii" a začali kupovat lístky. Každý den se prodalo tři sta padesát až čtyři sta lístků. Nakonec se předprodeje musely zarazit, ale zarazily se pozdě a bylo tam skoro až moc lidí... Nastal zvláštní efekt: vepředu u pódia to bylo v pohodě, ale ve druhé třetině sálu lidi udělali takový "špunt" a nepustili ostatní dopředu. Pak tam vznikal takový tlak, že ti, kteří přišli později, si nemohli ani sundat bundu. Jsem rád, že na nás přišlo tolik lidí, ale samozřejmě jsme dostali hodně negativních ohlasů, že se nedalo jít na záchod, že tam nebyly šatny a že to nebylo po téhle stránce dobře "pochystaný". Co s tím naděláš? Je jasné, že když zorganizuju takhle vyjmečný koncert, chci aby tam přišlo lidí co nejvíce a když se to podaří, máme pak z toho radost. Ale zároveň s tím vzniká i problém. Vyhovět každému bohužel nelze. Nicméně pro příště si z toho vezmeme ponaučení.

Když na vás přišlo na stadión tolik lidí, znamená to, že už jste ta stadiónová kapela, kterou vám kdysi předpověděl Honza Muchow?

Milan: Tak Brumlovka ještě snad není stadión.

No, je to takový menší stadión.

Milan: My jsme v podstatě klubová kapela, která občas udělá velký koncert. Jednou za čas mě baví vymýšlet velkou scénu a dělat takovou mega show. Nedá se to ale dělat pořád, protože náklady jsou obrovské. I když byla Brumlovka vyprodaná, jen jsme se dostali na nulu. Každý si myslí, jak hrozně vyděláváme, ale není to tak. Nás prostě baví udělat jednou za čas takhle velký koncert, ale neznamená to, že teď budeme jezdit haly. Ani by to nešlo, protože tolik lidí nás neposlouchá. Kromě toho mají koncerty v klubech úplně jinou atmosféru než koncerty v halách. Takové atmosféry bychom se nikdy nechtěli vzdát a nevím, jestli by nás bavilo objíždět jenom sportovní haly, protože je to o něčem jiném.

Jednou za čas teda jdete do velké akce i s vědomím, že se vám náklady nevrátí?

Milan: Jo, protože pak hrajeme ty klubový koncerty a v létě i festivaly a on se ten rozpočet takhle zase pomalu vrátí do normálu. Kapela má totiž určitý rozpočet, z toho se vždycky "ukradnou" prostředky pro velké akce, někdy tam dokonce nezůstane vůbec nic, naopak se ještě dostaneme do mínusu, a ty koncerty nás postupně vytáhnou zase na nulu a do plusu. Je to takový běh na dlouhou trať.

Dělají to tak všechny kapely u nás?

Milan: No já doufám, že ne. Myslím, že u nás kapely nepracují s tak složitými výtvarnými a scénickými věcmi na pódiu. Pořádají se velké koncerty, Lucie s tím pracuje a taky jsem slyšel něco o posledním turné Kabátu, takže když je o tu kapelu zájem, prostředky se najdou. Ale stejným způsobem, jako s tím pracujeme my, to doufám nikdo nedělá. Aspoň jsem neslyšel, že by někdo jiný měl šest synchronizovaných projekcí přes čtyři počítače dohromady a tak dál.

Mardoša na začátku koncertu na Brumlovce řekl, že jste před tolika lidmi snad ještě nehráli.

Milan: Mardoša to myslel tak, že jsme ještě nehráli před tolika lidmi, kteří by přišli speciálně na nás. Na festivalech bylo třeba ještě trochu víc lidí, ale to je něco jiného, protože na festivalech to funguje jinak. Navíc jsme koncert nahrávali, takže jsme měli pocit určitý odpovědnosti. Hrozně jsem chtěl, abychom hráli soustředěně a nedělali moc chyb. Ale Maťo byl čerstvě nemocný a já jsem tam noc předtím do půl sedmý do rána pomáhal stavět scénu. Ráno jsem se šel na tři hodinky vyspat a pak přijel zase. Nešlo zaplatit pronájem Brumlovky ještě na další den, takže jsme všechno stavěli přes noc a já, jelikož jsem nad tím vším měl výtvarnou supervizi, jsem musel být k dispozici. Když jsem pak přišel na pódium, zjistil jsem, že jsem strašně unavený a přitom jsem měl podat maximální výkon. V průběhu koncertu jsme udělali pár chybek, ale myslím, že většina lidí si toho nevšimla a my jsme si to užili. Na pódium jdeš totiž s tím, že tě to musí bavit a lidi musíš přesvědčit, že je to dobrý.

Vesmírná má větší sílu akusticky

Před časem jste vydali limitovanou dvoj CD edici Biorytmů. Na druhém cédéčku najdeme tři coververze vašich starších písniček a jeden remix...

Milan: Říkáme jim rarity a vznikly takovou náhodou v Kopřivnici v roce 2001. Našeho zvukaře Dušana Neuwertha napadlo, že bychom mohli nějakou dříve vydanou písničku udělat s loopama a nějakým podkladem. Dušan s Filipem Fojtíkem z Reynoku spolu udělali podklady, my jsme přijeli na tři dny a nahráli to. Byla to taková rychlá a strašně zábavná práce. Vesmírná je teda bez podkladů a její aranže jsme si připravili už dříve sami. Líbí se nám, že je taková jiná, než původní verze, která je na Futuretru.

Vesmírná má takhle akusticky strašnou sílu.

Milan: Já si právě myslím, že má větší sílu takhle akusticky než elektricky.

Na tom druhém CD s raritami najdeme i čtyři remixy od jiných kapel. Podle čeho jste si vybírali, kdo vám bude písničky remixovat?

Milan: Chtěli jsme, aby byli nějakým způsobem spojení s Biorytmy, s prací na nich nebo s obdobím, ve kterém Biorytmy vznikaly. Základním kritériem bylo to, že jsme nechtěli stejné lidi, kteří se už podíleli na Termixech. Filip z Reynoku se mnou dělal podklady k písničce Vlezlá a když jsme v Kopřivnici spolu blbli s mašinkami, už tenkrát řekl, že by si k tomu rád udělal remix. Liquid A nám hostoval v Dubové psychóze, my chtěli aby remixoval právě tuhle písničku a on nebyl proti. Nana Zorin jsou takoví naši kámoši, kteří když slyšeli Dubovou psychózu nám ve srandě vzkázali: Tata Bojs, ruce pryč od dubu! Pak udělali remix Tanečnice, což nás právě pobavilo. Paľo z Veneer se k tomu dostal tak, že když jsem já produkoval s Dušanem jejich album, nabídl jsem mu to.

Jak se ti ty remixy líbí?

Milan: Úplně stejně jako v případě Termixů. Některé se mi líbí víc, některé míň. Dokonce některé pasáže se mi líbí víc, některé míň. Celkově z toho mám dobrý pocit.

Znamená to, že jste se tímhle vypořádali s otázkou remixů Biorytmů a už další remixy nebudou?

Milan: Už asi ne, protože by to nemělo význam. Možná u příležitosti něčeho, třeba kompilace v časopise. Jinak to považujeme za uzavřené.

Slyšel jsem, že jste jedna z nejpřepalovanějších kapel u nás. Na jedno vaše prodané album prý připadá až pět přepalků. Myslíte, že byste byli ještě úspěšnější, kdyby vás lidi tolik nepřepalovali?

Milan: Myslím, že je to daný okruhem lidí, kteří nás poslouchají. Mají doma vypalovačku nebo ji má aspoň jejich kámoš ze třídy. Je to stejný případ jako Extáze. Extáze je taky typ kapely, kterou si lidi budou spíše přepalovat než kupovat. Bohužel. Když někdo má rád kretény typu Maxim Turbulenc, nebude si je vypalovat, protože vypalovačku nejspíš doma ani nemá. Pak je jednodušší zajít do obchodu a desku si koupit, než vymýšlet nějaké složité cesty, jak se k ní dostat.

Kdyby vás lidi nepřepalovali, možná byste se hudbou uživili?

Milan: Pokud bys to vzal opravdu tak, jak jsi říkal, že na jedno prodané album vychází pět přepalů, docela slušně bychom se uživili.

Mardoša: Samozřejmě to jde těžko říct. Otázkou je, jestli všichni ti, co si to přepálili, by si naši desku i koupili. Někdo si třeba říká, že si desku koupit nechce, protože je drahá. Je fakt, že obecně je ten trend takový: čím vzdělanější posluchač, tím spíš si desku přepálí. A taky čím mladší. Nás totiž poslouchá přibližně věková skupina středoškoláků a ti mají nejhlouběji do kapsy. Kapesné od rodičů radši propijí na večírku než aby to dali za CD. (smích)

Vy jste vlastně ta gymplácká kapela...

Mardoša: Nóóóóóó, to je... takhle jsem to nechtěl říct. (smích) Kdysi jsme měli takovou nálepku, ale spíš proto, že jsme byli v tom věku. Navíc nikdo z nás na gympl nechodil. Prostě to na nás nalepili.

Co člověk neudělá pro klip

Třetím singlem z Biorytmů je písnička Attention Aux Hommes. Natáčeli jste k němu videoklip. Jak to probíhalo?

Mardoša: Spontánně. Budu mít fotky, ale ještě jsem je nestihl vyvolat... Už kdysi jsme měli představu, jak by videoklip měl vypadat. Chtěli jsme tam v duchu francouzských filmů použít různé propriety jako je trik se zadní projekcí ve Fantomasovi, starý citroeny, ale neměli jsme žádný nápad o ději. A pak za námi přišli lidé z produkce Stillkingfilms s režisérem Jakubem Kohákem a přinesli s sebou i námět.

Milan: Zajímavý na tom je, že oni nevěděli, že chceme jako třetí singl vybrat právě Attention Aux Hommes. Prostě poslouchali Biorytmy, tahle písnička se jim zalíbila a na Warnery přišli s tím, že ji chtějí dělat.

Mardoša: Jejich nápad nám přišel super, takže jsme souhlasili. Na internetu jsme sháněli fanoušky, který by nám ve videu hráli, a myslím, že se to povedlo. Lidi byli fajn.

Milan: Na natáčení panovala příjemná atmosféra. V osm hodin ráno jsme se sešli, oni byli docela rozjetý a my jsme si říkali, jak budou vypadat v pět hodin odpoledne. Ale myslím si, že se tu atmosféru podařilo udržet až do večera. Bylo to celkem živelný.

Tanečky, které tam předvádíte, vypadají docela náročně.

Mardoša: My jsme druhý den nemohli vůbec chodit. Bylo to strašně náročný. Jakub pořád říkal, že jako dobrý ale ještě je to pořád moc tanec. Já už jsem se přitom jenom chytal za hlavu, bouchal jsem se o zem a furt to byl moc tanec. (smích) Při tanci aspoň člověk pravidelně dýchá, ale tohle byly zmatky. Nadechl jsi se, pak jsi se kroutil a i když to byly krátký záběry, byl jsi potom úplně hotový. Druhý den už se naštěstí natáčely jen drobnosti. Já už bych se nepohnul.

Milan: Mě trošku bolel mozek. Cítil jsem, jak se mi to v hlavě mele. Mám tam takový speciální taneční figuru, které jsme říkali "slepice". Hlavou kýveš rychle dopředu a dozadu. No a já jsem úplně cítil, jak mi tam ten mozek v hlavě lítá. Nakonec mě začala bolet. Ale co člověk neudělá pro klip, že?

Trošku mi to připomnělo jedno video od Fatboye Slima. Jak tam důchodci v teplákách tančí v obchoďáku...

Mardoša: Praise You, ne?

Milan: To je dobrý klip. Někomu jinému to zase připomnělo video od Chemical Brothers, jak tam tančí ta gymnastka. Viděl's ho? Neviděl? ... No, to je dobrý, když to lidem připomíná takovýhle věci.

Respektují vás lidé z taneční scény i lidé, kterým je nějaká taneční hudba úplně šumafuk. Jaký je to pocit? Jste vlastně tím, co spojuje, jak zpíváte v jedné z písniček...

Mardoša: Těžko říct. Na druhou stranu z obou sfér nás někdo zase vůbec nemusí. Ale myslím, že dneska už to tak striktně oddělené není. Asi jsme to už spojili! (smích)

Milan: Řeknu ti, co nás teď aktuálně pobavilo. Zase se mění regule na "Grammy". A tahle partička pěti velkých majorů vymyslela, že album roku bude vyhlašováno ve čtyřech kategoriích: Rock, Pop, Taneční a ještě nějaká. A teď se tě zeptám, do jaký kategorie bys nás nominoval?

Vy byste asi museli být v každé kategorii. Jinak fakt nevím...

Milan: No právě! Necítíme se jako taneční kapela, i když jsme rádi, že na nás lidi tančí...

Mardoša: ...rockeři taky nejsme...

Milan: ...ortodoxní rockery ani nemáme moc rádi...

Mardoša: ...ale boostery taky používáme...

Milan: ...a přitom vlastně skládáme normální písničky. Jejich struktura je klasická jako v popu. Je to takový zvláštní. Shodli se na tom, že jsme rocková kapela... Navíc úplně zrušili kategorii "alternativní" hudba. Extázi nominovali jako taneční kapelu, což je ještě větší nesmysl než my jako rockeři, protože Extáze je nejméně taneční kapela na světě.

Co bude dál? Nové album?

Milan: Další album bude až třeba za rok.

Mardoša: My teď jedeme ty sudý roky.


rozhovor připravil: Bartias

© 2003, Techno.cz. Text: Bartias (bartias@techno.cz)